Německá sestava NEKUS položila základní stavební kámen teprve v roce 2018, nicméně za těch šest let toho nestihla zrovna málo. Dvě řadovky, dva splity (zejména ten s CEREMONIAL BLOODBATH je příjemná záležitost) a k tomu i nějaká ta koncertní aktivita, na mysli mám především jejich účinkování na tour s žánrově spřízněnými PHRENELITH. Při bližším nastudování Metal Archives jsem pak ke svému překvapení seznal, že tři čtvrtiny členů NEKUS na sebe občas berou jinou podobu a vyrazí účinkovat pod vlajkou PUTRIDARIUM. Právě tuhle kapelu jsme letos měli šanci spatřit na třetím ročníku festivalu Tones Of Decay, kde zkraje pátečního večera vystřihla slušný death/doomový set. Nutno podotknout, že PUTRIDARIUM před několika málo týdny rovněž vydali novou kolekci, kterou si ve formě kazety ve svém hipsterském walkmanu právě přehrává kolega Dalas, a v následujících dnech vás o jejích kvalitách hodlá informovat.

Stejně jako PUTRIDARIUM, hrají i NEKUS čistý death/doom. Ten obhroublý, hluboký a jeskynním marastem nasáklý. Zároveň k tomu nepotřebují matematické tabulky, bohatě jim stačí počítat do tří. Samozřejmě to trochu zjednodušuji, jen se snažím naznačit, že jejich produkce není bůhvíjak složitá, či komplexní. Němci se v žánrovém spektru pohybují v přemýšlivějších, pomalých až středních polohách a do vyhrocenějších sypaček přechází spíše jen výjimečně. Pohybují se tedy v podobných vodách jako králové umrlčího death/doomu, SPECTRAL VOICE. Ti jsou však po skladatelské stránce úplně jiný kalibr. Nicméně společný bod vidím ve využití různých vokálních poloh, jak Eli Wendler, tak Giona se ze svých hrdel snaží extrahovat celou paletu různými způsoby zmrzačených extrémních zpěvů. Jistě, Eli je samozřejmě kapacita na slovo vzatá (a ukázal to názorně i v rámci poslední desky BLACK CURSE, „Burning In Celestial Poison“, kde doslova exceluje), nicméně ani vokalista NEKUS se nenechává zahanbit a mikrofon zneužívá podobně nevybíravými způsoby. Vokální variabilita je ohromnou devízou „Death Apophenia“, temnému hučení zpoza druhého břehu řeky Styx je radost naslouchat.

První deska „Sepulchral Divination“ na nás vybafla hrubým otvírákem „Nekyia“, který překypoval násilím a často se pouštěl do rychlejších temp. To letošní úvodník „Cadaverous Periphery“ na to jde jinak, startuje mokvajícím intrem, ve kterém posluchač zírá do bezedné propasti, pozorně naslouchá projevům zde žijícího organizmu a snaží se odhadnout, jak asi vypadá. Těžko říci, co v oněch hlubinách vlastně přežívá, osobně tipuji, že ta věc disponuje placatým ocasem, žábrami a hned několika chapadly. Jakmile se stáhne do pozadí, NEKUS začnou tlumenými údery do bicích (ve skutečnosti se jedná o primitivní, kůží ulovených zvířat potažený buben) svolávat k obřadu. Skladba rezonuje v pomalejších tempech a ač nepostrádá potřebný impakt/drtivost, spíše přešlapuje na místě a výhružně mručí. Ve druhé položce „Noxious Furor“ se však stavidla násilí konečně protrhnou a NEKUS ukážou svoji nejvíce sympatickou tvář. Těch momentů, kdy se Němci kompletně odvážou, však na „Death Apophenia“ nenajdete tolik, většinu času se jede v doomových polohách s důrazem na atmosféru. Nejsilnější je v tomto ohledu poslední položka „Erichthea“, která disponuje i slušnými rituálními vibes.

NEKUS odvedli dobrou práci, jen škoda, že rezignovali na jakýkoliv náznak inovativního přístupu či alespoň akcentaci některých složek svého vyrovnaného, leč v žádném ohledu ne úplně vyhroceného receptu. Prostoru na to jejich šest až deset minut dlouhé skladby nabízejí dostatek, leč Němci ho úplně nevyužívají. Jinými slovy, tam, kde by NEKUS mohli zapůsobit intenzivněji, prostě a jednoduše tolik „nekusajú“ (kdo by to byl řekl, že své pokročilé znalosti hodonínského dialektu zúročím zrovna dnes?). Slušná death/doomová deska. Všechny žánrové parametry byly splněny, i když často v jednoduchém nebo, chcete-li jinak, veskrze základním duchu. Prostě v klidu zvládnete kvalifikační limit a nemáte ambice postoupit do hlavního závodu.